Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti – Dušan Zbavitel

- Není zdaleka jen náboženskou soustavou, protože se svým kastovním systémem je spíše nábožensko-společenskou organizací většiny indického obyvatelstva a v praktickém životě klade větší důraz na vztahy mezi jednotlivými vrstavami společnosti, „správné chování“ (áčára)  rituální složku náboženského života než na jeho věroučné základy

- Liší se od ostatních systémů v několika směrech:

1. Nemá žádného zakladatele

2. Nemá dokonce ani svůj autochtonní název – slovo „hinduismus“  je arabského původu a jeho původním smyslem bylo odlišit na územích, která v Indii opanoval isálm, místní „nevěřící“ od muslimů.

3. Největší odlišnost je po společenské stránce. Je založena na přesvědčení o základní nerovnosti lidí. Podle védské tradice nestvořil na počátku Stvořitel Brahma jediného člověka nebo lidský pár, ale hned 4 lidské bytosti s navzájem se zcela odlišnými úkoly a postavením. Tyto stavy pak byly nahrazeny naprosto pevnými a doživotně danými sociálními jednotkami, zvanými kasty, džáti – dosl. zrození. Znamená to také, že plnoprávným příslušníkem hinduistické komnity může být jen potomek indických rodičů, není možná úplná konverze z venku.

- Po hinduismus je typická naprostá svoboda myšlení a víry, vyváženaá co nejpřísnějším spoutáním projevů člověka v jeho soukroumém, rodinném a veřejném životě.

- To, co hinduismus spojuje, je tradice.

- Po literární stránce ji představují dvě složky:

1. šruti (tj. celý soubor véd, upanišad)

2. smrti (rozlehlý a nevyčíslitelný soubor příkazů, návodů, a ponaučení o otm, jak je třeba žít a jednat v soukromém i společenském životě, aby hinduista naplnil smysl svého života. Literární díla většinou nesou ve svém názvu ozančení sútra nebo šástra. Postupně se ovšem tato díla vzdalovala normálnímu životu, a tak se začaly objevovat tzv. itihása, mýty, legendy a příběhy s výraznou moralistní tendencí. Patří sem např. i Mahábharáta a Rámajana. K nim pak přibyly ještě purány – jakési sanskrtské encyklopedie hinduismu.)

- To, že se stále více utužovala jednotlivá pravidla a kastovní systém vůbec je připisováno sebeobranné reakci na sílící tlak islámu. Starověké prameny totiž dosvědčují, že hinduismus nebyl dlouhou dobu tak uzavřeným systémem jako je dnes, a to ani po sociální stránce. To je patrné zejména z kolonizace, kterou prováděli Árjové, kteří systém varn zavedli, a kteří do něj byli schopni plně integrovat i další obyvatelstvo z krajů, které dobyli. Postupně se však kastovní systém zcela neprodyšně uzavřel.

Stvoření světa

- Vesmírný duch brahma je na počátku v nehybném stavu, jakoby spal. Po celou dobu jeho spánku ve vesmíru kromě něj neexistuje vůbec nic. Když se brahma probudí, stvoří svou meditací světy, které pototm existují i se svými obyvateli – bohy, lidmi, zvířaty a démony – až do té doby, než brahma zase usne a současně s tím všechno zanikne, aby po opětovném procitnutí začal tento proces znovu od začátku.

- Za dobu existence jednoho světa se vystřídá 14 manuů, jakýchsi „praotců lidstva“.

- Celá tato doba se nazývá kalpa a dělí se na tisíc velevěků (mahájuga), z nichž každý má 4 etapy, jugy neboli věky. První věk byl zlatý (krtajuga nebo satjajuga), postupně svět upadal (dváparajuga, trétajuga) a nyní zcela převládá bezpráví a zkašenosti lidí ve věku kalijuga. Existence je stále horší a tíživější.

- A právě na otázku, jak dosáhnout vyzvobození z tohoto tíživého života hledá většina škol odpověď. Většina škol pak pojímá vysvobození (mókšu či mukti) za něco reálně dosažitelného a liší se jen v metodách, jak toho dosáhnout.

Védský rituál a role bráhmanů

- Nejúčinější způsob, jak uctívat bohy a přimět je, aby člověku pomáhali, byla zápalná oběť (jadžňa), provedená do přesných detailů dodrženou formou. K tomu pomáhalo mnoho veršovaných hymnů, proseb a modliteb, které dali ršijům sami bohové. Proto je nesměli měnit, k čemuž bráhmani vymysleli speciální ochrannou techniku (védanga), která i bez znalosti písma umožňovala uchování védských textů v původním znění celá staletí.

- Výhradními uchovateli těchto textů a jeidnými oprávněnými provaděči obětí byli bráhmani, kteří si své výsadní postavení udrželi i v hinduismu až dodnes. Pokud se někdo chtěl obrátit k bohům, mohl to udělat jen prostřednictvím bráhmanů. Většina lidí tedy byla z přímého náboženského života vyloučena, co vedlo ke snahám vymanit se ze svazujícího brahmanismu (tj. védského náboženství).

Základní texty

- Základní védské obětnické texty dostaly definitivní podobu kolem 10. st. př. Tvoří je 4 sbírky sanhity: Rgvéd, Samavéd, Jadžurvéd a Atharvavéda – ta se od ostatních, které jsou převážně určeny k bezprostřednímu oslovování bohů, liší tím, že obsahuje mnoho zaříkávadel, magických průpovědí a kleteb. Obdobná víra pak byla základem i rgvédských hymnů a modliteb zvaných mantry.

- K výkladu textů se postupně utvářely nové výkladové komentáře zvané bráhmany (tzn. bráhmany = výkladové komentáře ke sbírkám sanhitů, v nicž jsou popsány všechny obětní úkony a také vyložen jejich magický smysl. Oběť se tu mění v mystérium, jehož znalec, kněz-bráhman, se stává mocnějším než sami bohové; právě proto se tato podoba staroindického náb. nazývá bráhmanismus).

- Oběť byla prohlášená za základní kosmický tvůrčí princip a v lidském prostředí za jediný čin (karman) hodný tohoto označení, a tak se přinášení obětí bohům stalo nejvyšší cestou nazývanou „cesta činu“ (karmamárga). Jejich prvotním cílem byl blahobyt na zemi. Ovšem už i v těchto védských sbírkách se objevovaly pochybnosti – pokud lidé byli stvořeni bohy, kdo stvořil bohy? Jaký je smysl života? A tak přišla ještě další řada védských komentářů, v pořadí už čtvrtá – neboť ještě před ní vznikly jako třetí stupeň tzv. áranjaky neboli lesní texty, které byly víceméně jen pokračováním bráhman. Onu čtvrtou řadu tvoří upanišady – často označované jako védanta (tj. konec véd).

Upanišady

- Předznamenaly a poznamenaly všechen další duchovní a kulturní život Indie. Staly se základnou řady filosofických škol od jógy až po védantu. Odvolávají se na ně a citují je takové osobnosti jako Mhátma Gándhí nebo Rabíndranáth Thákur.

- Přímým pokračováním upanišad jsou tři velké náboženské systémy – buddhismus, džinismus a hinduismus.

- Existuje jich více než dvě stě, ale původních je asi jen tucet.

- Jejich původ je ve starších mimoevropských vrstvách osídlení severní indie, v předárijské kultuře poříčí Indu.

- Vedle bráhmanů se hlasateli nového učení stávají i kšatrijové – není tedy již monopolní pojetí.

- Navazují sice na výklady o obětnickém rituálu, ale zdaleka se s ním nespokojují. Kladou si ty nejzávažnější otázky o smyslu lidského života a o posmrtném údělu člověka a většinou ve formě rozhovorů na ně hledají odpověď.

- Podle upanišady Mundaka existuje dvojí vědění: nižší (to představují védské sbírky) a vyšší, které hovoří o tom, jak dosáhnout vyzvobození z koloběhu. Tyto pravdy nejsou určeny pro každého. Může je pochopit jen žák, kterého k nim dovedl duchovní učitel (guru), jenž už sám dosáhl spásného poslání.

- Jsou také krokem vpřed v sociálním ohledu – nejen že rošiřují „intelektuální základnu“ védského náboženství o druhou – kšatrijskou vrstvu – ale bez zdráhání přiznávají právo a nárok na dosažení nejvyšších duchovních cílů všem členům společnosti. Také ženy se v textech obejvují na vyšší pozici jako filosofky, které se plně v duchovních rozpravách vyrovnají mužům.

Brahma a átman

- co musí člověk poznat, aby bylo poznáno všechno, tj. dosáhnuto vysvobození?

- podle upanišad je to brahma = puruša = Nehynoucí => Nejvyšší duch. Ten je jedinou věčnou a neproměněnnou realitou othoto vesmíru, ve kterém se všechno ostatní neustále mění a vyvíjí.

- brahma je nejen původcem a tvůrce všeho – světa i jeho řádu – ale také tím, který vším prostupuje. Prostupuje všemi živým itvory jako jejich nejvlastnější já, jako átman, to jest jejich duše. A protože tento átman je totožný s brahma, je stejně jako ono našim smyslům nedostupný a jimi nevnímatelný. Sídlí sice ve hmotném těle, ale nepodílí se na žádné jeho činnosti. Není výtvorem Nejvyššího ducha, nýbrž jím samým.

- Tat tvam asi (To jsi ty) = ztotožnění átmanu s brahma.

Koloběh životů a vysvobození

- Átman je nesmrtelný. Proto nemůže podlehnout zániku spolu s tělem.  A tak prochází koloběhem životů (sansára) tak dlouho, dokud se vlastním úsilím člověka z něho nevymaní – vě většině případů až do konce tohoto věku.

- A jak tohoto vysbození dosáhnout? Podle upanišad to lze poznáním (džňána) své bytostné jednoty a totožnosti s brahma. Stará cesta obětnického činu (karmamárga) védských sbírek a bráhman je doplněna nově objevenou cestou poznání nejvyšší pravdy (džňánamárga). Cesta obětí je stále považována za cestu k zajištění blahobytu, ovšem nikoliv za cestu k vysvobození.

- Poznání je přímé, intuitivní a mimosmyslové. Lze kněmu proniknout meditativní cestou a to až po řádné průpravě, na níž se velkou měrou podílí duchovní učitel, tj. jóga.

- Kdo dosáhl osvobozujícího poznání, buď žije dál jako džívanmukta (osvobozený zaživa, pokračují v životě bez tužeb a lpění, vymanili se z područí karmanového zákona), nebo naposledy odhazuje své tělo, aby se spojil s brahma.

Zákon o karmanu

- Učení o odplatě za všechny činy patří k dalším z významných přínosů upanišad.

- Karma zahrnuje všechno, co člověk dělá – všechny jeho skutky a konání vč. myšlenek a řeči. Kvalitaj ejich souhrnu v okamžiku fyzické smti člověka je rozhodující pro to, v jaké podobě se znovunarodí, do jakého tvora se přestěhuje jeho átman.

- Důležitou roli hraje etika. Upanišady zdůrazňují spravedlivé a ctnostné jednání jako nutný předpoklad k dosažení spásného poznání a v rámci karmanového zákona jako podmínku k zajištění lepšího příštího zdrodu. Opětovně doporučují spásné ctnosti (punja): sebeovládání (dama), štědrost (dána) a soucit (dajá).

Bhakti

- teistický proud, který pohlíží na brahma jako na Pána ovládajícího svět

- vyjadřuje názor, že je třeba nějakého božského průvdce, aby člověk dosáhl pravého poznání. Zcela konkrétně se tato myšlenka objevuje v Bhagavadgítě.

- vznikl tak nový směr v rámci hinduismu, tzv. bhakti, tj. bezvýhradná oddanosta láska. Je to bhaktimárga), třetí ve vývojové řadě cest ke spáse.

- Nejvyšším bohem je buď Višnu (nejčastěji ucítávn jako Kršna) nebo Šiva – tento kult vznikl trochu podzěji. Postupně ale oba směry fungovaly vedle sebe a navzájem se ovlivňovaly. Bhakti je cesta ke spáse otevřená všem – i ženám a všem kastám vč. šúdrů. Důležitým je posun od mystického k bráhmanismu k důrazu na osobní nedostatečnost uctívače, jeho dalekost od boha... narozdíl od předchozí doby, kde by bráhman nad bohem.

- bhakti postupně ovládlo hinduismus, šířili ho především tamilští hlasatelé.

- Vysvobození lze dosáhnout bezvýhradnou a oddanou láskou k bohu od jeho ctitele (bhakta), který mu musí zasvětit celý život.

- Souvisí s tím projevy zbožnosti jako je uklánění se před obrazy a sochami bohů (namaskára a pranáma), jejich obcházení zleva (pradakšina), uctívání obětinami bez použití ohně (púdža), zpěv zbožných písní (kírtana) a recitace nebo prozpěvování božích jmen (námakírtana) či polohlasné odříkávání modliteb a proseb (džapa) a poutě na posvátná místa (tírtha). Nic z toho však není povinné.

Šivaismus a višnuismus

- Ve védské tradici nemají žádný větší význam. Teprve až v Bhagavadgítě se Višnu stává nejvyšším bohem. A právě v době etablování bhagavadgíty se hinduisté začínají soustřeďovat do dvou hlavních sekt. Višnuisté především mezi Árji a spíše neindoevropským obyvatelstvem.

- Z obou bhaktických směrů je výraznější višnuistický – vnímají boha jako ztělesnění lásky, milosrdenství, soucitu, absolutní dobro a radost. Chápou ho jako bezpečné útočiště.

- Višnu má 10 avatarů, zvířecích, lidských i pololidských, ve kterých postupně zachraňuje svět před zlem. Nejpopulárnějším vtělením je král Ráma (z eposu Ramajána) a Kršna, pastýřský bůh.

- Obě sekty spolu sice polemizují, ale nikdy se mezi nimi neodehrál konflikt.

- Známý je obřad paňčájatanapúdža, neboli uctění pěti božstev, který tradice připisuje Šankarovi, kdy jsou předmětem rituálu sochy 5 božstev – Šivy, Višnua, Šakti, boha slunce Súrje a Šivova syna se sloní hlavou Ganéše.

- Šankara: důležitější než jméno, kterým svého boha oslovujeme, je láska a oddanost, kterou mu prokazujeme.

Dharma

- Zákon, který všechno řídí, právo, jež všemu vládne, a subjektivní povinnost, kterou musí člověk plnit, aby jednal způsobem odpovídajícím tomuto zákonu.

- Těmto pravidlům se nelze vzepřít jinak než vysvobozením z koloběhu života.

- Mezi učebnice pravidel patří Manuův zákoník (Manusmrti), která obsahuje několik pododdílů:

1. Varnašramadharma = dharma stavů a životních stupňů: každému ze čtyř stavů přiděluje základní činnost. Bráhmanům připisuje povinnost učit se a vyučovat jiné, přinášet oběti za sebe i ostatní a přijímat dary; bojovníkům-kšatrijům „učit se, přinášet oběti (prostřednictvím bráhmanů), dávat dary, ochraňovat tvory a nelpět na smyslových požitcích“; obchodníkům, řemeslníkům a zemědělcům vaušjům „pěstovat dobytek, dávat dary, obětovat a učit se, obchodovat, půjčovat peníze a věnovat se zemědělství“; nejnižším šúdrům, ke kterým původně patřili nearijští původní obyvatelé „sloužit těmto stavům bez závisti“. První tři stavy byly označovány jako dvojzrozenci (dvidža), protože jen oni měli právo na duchovní vysvěcení symbolizovaného nošením posvátné šňůry, jejíž přidělení v chlapeckém věku bylo považováno za „druhé zrození“.

- I v průběhu života se ovšem dharma dvidžů mění. Ideálně má každý projít 4 stavy zvanými ašrámy. Jako mladík je brahmačárinem, žákem v domě svého učitele, absolutní poslušnost a služba učiteli. Následuje grhastha čili hospodář – založení rodiny, alespoň jeden mužský potomek. Po zajištění rodiny ji opustit a stát se vánaprasthou čili poustevníkem. A nakonec by měl odejít do úplného ústraní jako sannjásin.

2. Svadharma – dharma každého jedince. Buď je aplikována na ty, na které se nezvtahuje ta předchozí, např. ženy. Nebo je to vnímáno jako „svědomí“ každého člověka.

- Zločin s nejhoršími následky pro viníka je považováno zabití bráhmana, krávy, ženy a dítěte.

- Významný je požadavek ahinsá, tj. nenásilí. Dalšími požadavky je soucit (dajá či karuná), dále pravdivost (satja, spíše jen pro vyšší duchovní cíle), nelpění na světkých statích, nepřisvojovat si cizí vlastnictví, nezávidět druhému, vynikat velikou štědrostí (dána), která mu přinese veliké duchovní zásluhy (punja), dále je to vážnost a poslušnost vůči gurům, rodičům a starším osobám vůbec, požadavek čistoty apod.

3. Ápaddharma – zvláštní ustanovení pro mimořádné životní situace – zachování fyzického života patří k nejzákladnějším povinnostem každého člověka.

Trivarga

- Tzv. tři cíle života: každý hospodaář musí dbát na zachování správné hierarchie a rovnováhy trojího druhu činnosti, tzv. trivargy. Tuto trojici tvoří dharma, artha a káma.

- Artha označuje vše, co se týká majetku a výdělečné činnosti. Učebnice arthašástra.

- Káma – touha – význam tohoto slova se koncetruje stále výrzaněji na milostnou touhu, která je podmínkou udržení života, rození a zplození.

V knize chybí stránky - výpisky nejsou dokončené.

- džatismara – ten kdo si pamatuje své zrody

Filosofické školy – viz okopírovaná část z Dějin Indie.

Neortodoxní a esoterické směry

- Vedle šesti základních fil. škol existuje ještě celá řada dalších směrů, které nevycházejí z upanišad.

- Jakýmsi pojítkem těchto rozmanitých směrů je jóga – jako metoda zaměřená ke zdokonalování člověka, k plnému využití všech schopností a možností, které v sobě člověk často nevědomky skrývá.

- Objevuje se tu tedy vedle tří klasických cest k vysvobození – védské karmamárgy (tj. cesty oběti), upanišadové džňánamárgy (cesty poznání), a povédské bhaktimárgy (cesty oddanosti) – ještě čtvrtá cesta siddhimárga (nadpřirozené schopnosti), viz siddhi v buddhismu.

- Podle této koncepce se člověk skládá z hrubohmotného těla (sthúlašarína), která postrádá jakékoliv styčné body s jeho nevnímatelnými jemnohmotnými složkami (sukšmašarína). Teprve když dokážeme navázat spojení (jóga) mezi oběma, odhalí nám své potence a můžeme je zaměřit libovolným směrem.

- Nepostižitelná je pro nás všeobecně ta nejzákladnější susbstance, lépe řečeno energie, která je nejvlastnějším nositelem života. Je to prána, životní dech, jehož vyhasnutí znamená pro člověka fyzickou smrt.

- Celé lidské tělo je protkáno sítí jakýchsi kanálů (nádí), které rozvádějí životní energii do všech orgánů a částí. Nejdůležitější jsu tři: centrální sušumná probíhá trupem od oblasti pohlavních orgánů až do hlavy rovnoběžně s páteří, doprovázena levou idou a pravou pingalou; v esoterických školách reprezentují obě princip duality, kdežto centrální sušumná princip jednoty a sjednocení.

Všechny tři procházejí šesti čakrami, jakýmisi uzlovými body nebo nervovými centry, které jsou umístěny jedna nad druhou mezi nejspodnější částí trupu a lebkou. Čakry jsou víry pránické energie ve specifických oblastech těla, které ovladájí cirkulaci prány.

- Čakry:

1. múládháračakra

2. svádhišthánačakra

3. manipuračakra

4. anahátačakra

5. višuddhičakra

6. adžňáčakra

- Uzavírá sahasrára, která je umístěna nejváš v nitru lebky. Dosažení této nejvyšší úrovně znamená dosažení samádi, tedy konečné naplnění duchovního úsilí.

Šaktismus

- Třetí nejoblíbenější, personifikovaná vesmírná síla, kořeny v uctvívání bohyně Matky.

- Šáktové považují za nejzákladnější sílu ženský princip nazývaný šakti, který má rohodující tvůrčí úlohu. Je důležité její spojení s mužským principem, jinak dochází k disharmonii.

- Ardhanáríšvarna – ikonografické vyjádření naprosté a dokonalé jednoty, kdy pravá polovina sedící postavy je mužská (Šiva) a levá ženská (Šakti).

- Vtěluje se také do milostivé Durgy, nebo strašlivé Kálí (dříve Čandí). Té byly dříve přinášeny lidské oběti.

- Představuje to teologickou základnu esoterického směru hinduismu – tantrismu.

Tantrismus

- Jako tantry jsou označovány duchovědné spisy, které seo bjevují od poloviny 1. tis. n. l. Od druhé poloviny pak zasahuje všechny indická náboženství a postupně v nich vytváří zvláštní odnože.

- Všechny staré prameny zdůrazňují potřebu zasvěcení tantrickým guruem jako podmínku k hlubšímu poznání celé nauky. Tantru je také ptořeba žít a prožívat v sobě samém, nelze se ji učit jako vědní obor. Proto jsou všechny spisy podezřelé a často jsou psány sandhjábháša (soumračný jazyk) – používání jinak běžných výrazů v naprosto neběžných významech.

- Tantrismus se jeví spíše jako životní postoj, než soustavná filosoficko-náboženská nauka. Životní posotj, který v sobě zahrnuje skepsi ke všemu, co bylo řečeno v nejrůznějších třeba i nejposvátnějších knihách (vč. véd), ale i ke způsobu náboženského vyžívání a dokonce i způsobu života vůbec, založenému na uznávané tradici. Tantra se pokouší o rozbití stereotypů.  Její rituály porušují navyklá tabu, cílevědomě preferují všechno zakázané před nařízeným apod.

- Pojem vysvobození mókša narhazují tantrikové pojmem velkého štěstí = mahásukha.

- Dále přináší hathajógu – systém soustavné péče o co nejlepší fyzické a psychické zdraví, jako získávání nadpřirozených schopností, které jsou prostým smrtelníkům odepřeny.

- Navazuje na neortodoxní šaktismus, základí hybnou silou života je také šakti, důležitost odstranění jakékoliv duality.

- Tantrický obřad – nesmí chybět „pět M“, patero substancí, které jsou jinak hinduismem zakázány: mánsa, mada, matsja, mudrá a maithuna = maso, alkohol, ryba, gesto nebo ženská partnerka (dákiní)? a soulož.

- Levoruká tradice (vámáčára): reálné použití; pravoruká tradice (dakšiničára): symbolické použití

- Další nezbytnou složkou rituálu jsou mantry, všechny text shodně zdůrazňují jejich zvukovou stránku.

- Obětování a modlitby jsou zaměřeny k různým božstvům, nejčastěji Šiva a Šakti. Modlitby se pronášejí polohlasným mumláním (džapa).

- Novým prvkem rituálu je jantra, tj. mandala.

- Tantra má i etickou stránku. Jakýkoliv úspěch v tantrickém usilování (sádhaně) je podmíněn zbavení osmi pout: nenávist, strach, pochyby, stud, pomlouvačnost, pýcha na rod, pýcha na kastu a konformost.

- Díky tantře člověk nedosáhne jen osvobození, ale také nadpřirozených schopností, siddhi.

- Existuje osm mahásiddhi:

1. schopnost zmenšit se na velikost atomu (animá)

2. nabýt libovolné hmotnosti (laghimá)

3. získat vše, co si člověk může přát (prápti)

4. za všech okolností prosadit svou vůli a záměr (prákámja)

5. narůst do jakékoli velikosti (mahimá)

6. získat nadřazenost a převahu nad kýmkoli a čímkoli (íšitva)

7. ovládat všechno na světě (vašitva)

8. plně vládnout svým touhám a vášním (kámavasájitá)

- Siddhové žijí mezi námi nepoznáni, protože nemají žádnou motivaci k tomu, aby se projevovali.

- Učení o siddhech našlo své vyjádření v sektě náthů, termín siddha nahradilo slovo nátha, tj. pán.

Odnože tantry

Sahadža

- od středověku, hlásají, že to čím je člověk obdařen, nesmí potlačovat, nýbrž neustále rozvíjet. Platí to zejména o dvou základních potřebách – o hladu a sexu.

- Jde o dosáhnutí nejvyšší pravdy (tattva), jediným pomocníkem je duchovní učitel, který sám již pravdy dosáhl.

- Jedná se o odnož tantrismu, která však jde v odmítání formalizovaných obřadů ještě dál, neobť starý tradiční rituál, který odmítá, nenahrazuje žádným novým.

- Ideálem je Kršna a jeho milenka Rádha v jejich mytologickém spojení poutem nejvyšší lásky.

Báulové

- Jeden z nejextrémnějších směrů, Bengálsko.

- Jejich členové se potulujjí po vesnicích, živí se vyžebranou potravou a oslavují své božstvo extatickými písněmi a tancem. Odmítají se podřídit jakýmkoliv konvencím společnosti a kas, a doknce neuznávají ani formální nábořenství. Hlásají, že Bůh je jen jeden, a jedno, zda se označuje jako Alláh nebo Višnu.

Obrodná hnutí

- hnutí o návrat k upanišadovým kořenům a posílení monoteismu – ovlivněno křesťanstvím a islámem.

- reagují na hluboký úpadek celé společnosti v 19. století, na formalismus a bezduché vynucování tradic. Nazývá se bengálská renesance, podle místa, odkud vzešla:

- Vůdčí postavou se stal Rámmohan Ráj zvaný Rádža. Byl velice vzdělaný, lámal si hlavu nad úpadkem Indie a došel k tomu, že jeho příčinou je stagnace hinduismu. Začal překládat upanišady a jiné védantské texty do bengálštiny a snažil se přesvědčit své krajany, že původní hinduismus bylo něco úplně jiného než v jeho době. Zakládal také spolky, v kterých se vedly diskuse a výměny názorů. Nejvýznamnějším byla Bráhmasamádž (zal. 1828), která se stala základnou pro polemiky s křesťany i s ortodoxními hinduisty, kteří se soustředili ve spolku Dharma sabhá.

- Za cíl si dal očistit hinduismus od zastaralých zvyků a přežitků – zrušili zvyk satí (tj. upalování vdov s jejich mrtvými manželi), dále dětské sňatky, zákaz znovuprovdání vdovy, mnohoženství a postavení žen vůbec.

- Zasahovali také do religiozních otázek – spisek proti modloslužebnictví a proti polyteismu.

- Zastánci byli i Debendranáth a Rabíndranáth Thákurové nebo Kešabčandra Sen.

- Ačkoliv to však byla skupina otevřená všem, působili v ní převážně jen bráhmani.

- Postupně se od hnutí oddělovala radikální křídla. Detailně popsáno na str. 81- 82.

Árjasamádž

- zakladatel Dajánand Sarasvatí

- védy jako základní zdroj učení, odpor ke všemu, co považoval za deformaci původního hinduismu – především modloslužba a sociální kastovní zvyklosti.

- založeno roku 1875...