Cestování po Černé Hoře
Do Černé Hory jsme vyrazili na konci léta 2009. Bohužel s leteckou společností Sky Europe, takže cesta zpátky byla díky krachu o dost zajímavější.
1. Stan
Zatímco do Irska byl stan jasnou volbou, u ČH jsme váhali. Předpokládali jsme teplé počasí, sucho a možnost spát pod širákem, maximálně celtou. Nakonec však bylo rozhodnuto, že se stan bere. A udělali jsme dobře. U moře bylo samozřejmě hezky, ale vzhledem k tomu, že jsme měli v plánu i hory, tak se nám stan velice hodil. V noci bylo hodně chladno, často pršelo nebo byla hustá mlha, a kolem pobíhali divocí koně, jejichž šlápnutí na hlavu by asi nebylo nejpříjemnější. Ono ani v tom stanu nezněl dusot jejich kopyt uprostřed noci zrovna příjemně. A kromě toho taky nejrůznější brouci a další havěť, mnohem větší než u nás. Takže díky, staníku, za záchranu.
2. Doprava
Černá Hora sice na mapě vypadá jako malinká zemička, ale všechny ty kilometry nemá problém nabrat v různých serpentýnách a stoupáních. Hora se nejmenuje pro nic za nic. Stopem jsme jeli jen párkrát, vyzkoušeli jsme i taxi - víceméně levný dopravní prostředek, autobusy a vlak - cesta vlakem po ČH stojí za to. Výhledy do krajiny jsou úchvatné, člověk přežije i to, že se ve vagónech kouří a hází bordel z okna. Trasa vede vlastně jen od moře do vnitrozemí, plná tunelů a mostů, člověk se neubrání otázce, jak dlouho asi Černohorci museli železnici stavět. A hlavně jak.
3. Vařič
Kvůli cestě letadlem jsme si nemohli vzít plynovou bombu s sebou, takže jsme ji chtěli zakoupit až na místě. Ukázalo se ale, že je to vůbec nebude jednoduché. V hlavním městě, které mimochodem vypadá dost bídně, jsme kempingový nebo jiný podobný obchod nenašli. Nakonec jsme si koupili vařič a malé bombičky, které Černohorci údajně využívají na vaření kávy, celkově nás to vyšlo asi jako ona bomba do našich českých vařičů. Úspěšně jsme s ním přežili celý pobyt.
4. Obchody
Obchůdky jsou v Černé Hoře velice malé, většinou jeden větší obývák zaplněný klasickým zbožím. Supermarkety jsou tam jen zřídka, asi spíš jen v turistických přímořských oblastech - a i tam se zatím "učí".
5. Jazyk
Místní horalé nám vykládali, jak do hor jezdí nejvíce Češi, ostatní jsou prý líní. Takže narazit na ceduli s českými nápisy nebyl problém. Taktéž české vlaječky a vlastně i Češi, které jsme potkávali na těch nejneuvěřitelnějších místech, nejlépe několikrát po sobě, bez toho, abychom se na to domlouvali. Dá se tedy domluvit jakousi slovanskou hatmatilkou, česko-slovensko-rusky, taktéž anglicky, ale většinou byla ta "slovanština" jistější. Jiné jazyky jsme nezkoušeli.