Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hinduismus II

24. 1. 2010

Protodindická a védská doba – Výpisky: Hinduismus, David M. Knipe

 

Historické přelomy v dějinách Indie

1, Vznik rozvinutých měst podél řeky Indu, společenství, která ve 3. a 2. tisíciletí př. o. l. tvořila první soudržnou civilizaci jižní Asie.

2, Vznik védů, uvozují dobu védskou, kdy tato ústně předávaná díla představovala pro velké skupiny populace hlavní vzory a nedotknutelné posvátné výroky

3, Tento přelom se také týkal ústních tradic – v určitém období se objevily nové povédské a doprovodné tradice, aby hinduismus ustavily v jeho klasických hranicích. Tyto skladby byly postupně stejně jako védy převedeny do písemné podoby. Patří sem dharmašástry (např. Manuův zákoník), ale hlavně Mahábhárata a Rámájana. Tyto rozsáhlé sbírky veršů se staly klasickými zdroji hinduistické mytologie, lidové slovesnosti a věrouky.  Díky nim se toto třetí období dá označit za období eposů. V jeho poslední fázi vznikala města s chrámy – ta sloužila jako hlavní střediska, kde vznikaly i další texty a tradice včetně klasických pojednání jógy a jiných fil. škol. Dále vznikaly další sbírky mýtů zvané purány (tj. stará vyprávění), a tajné texty zvané tantry, které se zabývaly zvláštními postupy na cestě k osvobození. V této poslední fázi doby eposů dosáhla literatura, hudba, výtvarné umění a filosofie svého vrcholu. Byl utvořen klasický hinduismus.

4. Středověké období – objevilo se několik výrazných myslitelů a osobností, které sloučili filosofické, teologické a náboženské základy víry. Nejvýznamnější byl Šankara a Rámánudža.

5. Novověké období hinduismu – hinduismus prochází celou řadou reforem. Vliv na to mělo setkávání s islámem, ke kterému docházelo již od dob středověku. Druhým důvodem byly styky s politickou, kulturní a náboženskou silou Západu.

 

Časové vymezení etap

Kultura povodí Indu

2500 – 1750 př. o. l.

Védská doba

1200 – 200 př. o. l.

Období eposů

400 př. o. l. – 800 o. l.

Středověká jižní Asie

750 – 1750 o. l.

Novověká jižní Asie

1750 – současnost

 

Nejstarší civilizace: povodí Indu 2500 – 1750 př. o. l.

- Řeka Indus je dlouhá asi 3 tisíce kilometrů, její nejstarší název je sanskrtský Sindhu – podle něj přes starou řečtinu a perštinu vznikla slova Indie a Indové jako označení země a jejích obyvatel.

Tato řeka propůjčuje své jméno soudržné městské civilizaci, která vznikla v pol. 3. tisíciletí př. o. l. a existovala asi 8 století.

- Tato kultura vznikla následkem objevení bohaté úrodné půdy v induské nížině a její nejstarší osadníci byly polokočovní pastevci, usedlí zeměldělsci a lidé, kteří spojovali chov dobytka s drobným pěstováním pšenice a ječmene – poskytli tak zázemí, které přetrvalo tisíce let a nesmírně se rozvinulo, jakmile ve 3. tisíciletí př. o. l. proniklo na východ do povodí Indu. Civilizace se patrně nacházela v největším rozkvětu před 4 tisíci let.

- Víme sice hodně o hmotné stránce této kultury, o jejím náboženském životě, ovšem skoro nic – zanechala jen málo stop o svém společenském složení, jen málo významných uměleckých děl a architektonických památek, naprosto žádné písemnictví a jen spornou domněnkou, že její jazyk byl protodrávidovský.

- Celý výzkum ovšem vypovídá o kultivovanosti, důmyslu, blahobytu a spořádanosti. Našlo se také mnoho ženských sošek, které si při úpadku měst ponechaly význam na venkově, kde se později objevily smyslné sochy v životní velikosti, jakší klasického hinduismu. Význam mělo také zobrazování rohatých zvířecích samců – býka, buvola indického a berana – všichni tři nejspíš měli v náboženství významné místo, často ve spojení s rostlinstvem – např. pípalovým stromem.

- Kolem roku 1750 dochází k úpadku měst, není ovšem známo, proč k tomu došlo. Vesnické oblasti především na východě si ovšem ještě po nějakou dobu tradice udržely a sloužily pak jako spojovací články k uchování a rozšíření prastarých tradic řeky Indu.

- Kromě těchto kultur zde byly i jiné, ale o jejich náboženství opět nic nevíme /např. Dakkhin/. Nevíme, jak tyto kultury přispěly k vývoji hinduismu, protože nezanechaly žádné nápisy ani literaturu.

 

 

 

Védská doba 1200 – 200 př. o. l.

- Po úpadku měst se objevily kolem Indu nové národy, jejich dynamické náboženské projevy utvářely starověký hinduismus po více než tisíc let. Tito lidé byli kočovní pastevci ze střední Asie a íránské náhorní plošiny a hovořili dialekty indoárijštiny. Kolem roku 2000 př. o. l. došlo u těchto skupin rozdělení na národy, které se stěhovaly na jih a na západ na íránskou plošinu, a na Indoárijce, kteří se dostali do Indie.

- Tyto dvě oddělené skupiny kočovníků nakonec vytvořily vlastní náboženskou poezii jako nejstarší literaturu všech stěhovavých Indoevropanů. Obě skupiny dlouhou dobu sdílely podobné myšlenky, ovšem po té, co v důsledku náboženských reforem vznikl v Íránu zoroastrismus, a v Indii se objevilo několik výrazných filosofů, kteří přeměnili náboženství starověkého védského hinduismu na klasický, se indoíránská souběžnost projevovala jen v podobě ozvěn z daleké minulosti.

Indoárijci zásadně ovlivnili jihoasijské dějiny.

 

Védy

- Védské náboženství starověké Indie čerpá svůj název i obsah z védů, knih vědění /véd/. Tyto ústně předávané texty jsou považovány za jednotné a věčné a nemají být ani lidského, ani božského původu. Vždy představovaly posvátný zvuk, brahma, základní kosmickou promluvu. Tuto zprávu jakýmsi způsobem vycítili starověcí zřeci, ršijové, spolek sedmi mudrců, kteří poté védy pro blaho lidstva šířili dál. Mantry neboli veršované formule védů vždy byly a dodnes jsou určeny k poslechu.

- Celý soubor védských textů se označuje jako šruti, slyšené.

- Ve starověku šruti obsahovalo několik set samostatných textů, během staletí se jich mnoho ztratilo, stále jich je ale dost. Jedná se o soubor řady žánrů, jejichž dokončení trvalo celé jedno tisíciletí. Sahá od 4 nejstarší sbírek zvaných samhityRgvédu, Jadžurvédu, Sámavédu a Atharvavédu (vznik 1200 – 900 př. o. l.), přes žánry zvané bráhmany a áranjaky až k posledním upanišadám a obřadním sútrám, vzniklým kolem roku 200 př. n. l.

 

Samhity

Rgvéd

- jde o rozsáhlý zpěvník, sbírku 1028 veršovaných hymnů věnovaných všem bohům uctívaných na konci druhého tisíciletí př. o. l. Z písní plných úcty, chvály, bázně a občas i strachu lze sestavit základní mytologii bohů Indry, Varuny, Agniho, Sómy, Ašvinů, Vájua, Rudry a boha Višnua.

> Indra > náruživý piják a ve voze jedoucí válečnický bůh s neporazitelným hromoklínem, je nejvíc slaven. Proslul jako hrdinný přemožitel nepřátel védských kočovníků i vybraných démonů vč. strašlivého Vrtry. Vrtrvovi, mocnému démonu v podobě plaza, který zadržoval životadárnou vláhu a světlo, Indra probodl břicho, čímž uvolnil déšť a umožnil, aby pokračovalo stvoření. Jako patron válečníků, král bohů a piják posvátného sómového nápoje je Indra nejdynamičtější osobností celého pantheonu.

> Varuna > je strážcem vesmírného pořádku (rta, později nahrazeno dharma). Je to také svrchované božstvo, které jakožto nebeský bůh stojí nade vším, je nejvyšším pánem všeho jsoucna. Trestá porušení vesmírných zákonů, proto se k němu obrací s prosbou o slitování. Často je uctíván spolu s Mitrou, ochraňujícím a smířlivým.

> Agni > je tajuplný posvátný oheň, živel, v němž probíhá oběť, a zároveň i vnitřní energie vesmíru a všech bytostí. Proslul opakovaným zrozením a sídlí ve všech třech stupních vesmíru. Agnimu je zasvěcen úvodní verš Rgvédu a jako prvotní obětník a vykonavatel všech kněžských povinností je prostředníkem mezi bohy a lidmi. V mantrách se neustále poukazuje na skrytou a tajemnou povahu Agniho. Je pánem každého hospodářství (v ohništi), požíračem mrtvol (v pohřební hranici), den co den se znovu rodí (ze zážehových loučí) a přitom je odvěký (jako oheň ve slunci, blesku, vodách a rostlinách).

> Podobně jako Agni je i Sóma zároveň konkrétní i záhadný. Védská víra přisuzuje této bytosti například úlohu rostliny, nápoje, krále, oběti a boha. Tato rostlina, kterou z nejvyšší části nebe ukradl orel, poskytuje výtažek, jenž propůjčuje božským či kněžským pijákům básnických vhled a nesmrtelnost. Po požití sómy se Indra stává v bitvě nepřemožitelný.

> Dvojenci Ašvinové > pastýřské božstvo, plodnost stád i lidé, úroda, léčí nemoci, pomáhají každému v tísni.

> Váju > jako první bůh ochutnal sómu. Spojován s osudem a kultem mrtvých.

> Rudra > je „odstrčený“ bůh, řvoun v divočině. Je nevyzpytatelný a rozporuplný. Buď spaluje krutým ohněm, nebo léčí chladivými léky. Jeho synové jsou Marutové, družina bohů bouře, někdy též zvaní Rudrové. V pozdější literatuře se Rudra označuje eufemisticky jako Šiva (tj. milostivý) a je zachován v klasickém hinduismu jako jeden ze dvou hlavních bohů.

> Druhým hlavním bohem je Višnu, podobně jako Rudra je v Rgvédu poměrně málo významnou postavou.

- V Rgvédu jsou osloveny nebo velebeny stovky dalších bohů a mocností...

 

 

- Tři pozdější samhity v sobě zahrnují mantry z Rgvédu, ale se zvláštním záměrem byly provedeny jisté obměny a připojeny dodatky, v některých případech v próze.

> Jadžurvéd se stal příručkou k provádění obětí a obsahuje též mantrové průpovědi, které se při nich používaly.

 

> Sámavéd je souborem védských melodií, které se zpívaly při velkých sómových obětech.

 

> Atharvéd > shrnuje jisté domácí obřady a náboženské zájmy lidové kultury vč. kouzel, kleteb, zaklínadel a nejstaršího indického lékařského a farmakologického vědění.

 

- Dodnes se zachovalo mezi dvěma až pěti verzemi každé samhity.

- Ve starověku každá z nich vyvolala debaty o obětních úkonech a jejich významu. Když pak došlo ke shromáždění těchto ústně předávaných komentářů, začalo se jim říkat bráhmany. Po nich následovaly další texty – „lesní knihy“ neboli áranjaky.  Oba tyto komentářové žánry se plně rozvinuly mezi lety 1000 př. o. l. a 700. př. o. l. Kolem roku 800 se začaly objevovat návody k velkým obětem, které byly sebrány a upraveny do obřadních příruček, tzv. šrautasúter.

- Před rokem 600 př. o. l. se vynořil ještě jeden žánr – upanišady – filosofický a tajný, který je zcela radikální v tom, že znalost oběti nahrazoval znalostí věčné duchovní podstaty.

 

Raně védské chápání světa

1. Vznik vesmíru

2. Odpovědnost za opětovné vytváření a obětování kosmu nesou lidé

3. Dvě tajemné kosmické látky – oheň a rostlina

 

1. Vesmír je průmětem prvotně obětovaného těla kosmické bytosti. Mýtus o kosmickém já, Purušovi (dosl. muž, osoba), které je v pozdějších védských textech znám také jako Pradžápati, Pán tvorstva, je prvotním mýtem o stvoření.

- Existence se chápe jak o proces průmětu a připodobnění. Makrokosmos (svět nezjevný) je charakterizován jednotou a mikrokosmos (svět stvořený, jevový) je charakterizován mnohostí. Oba se ovšem dělí na tři části, oba jsou odstupňovány a oba jsou ústrojně závislé (tj. části fungují jako jedna bytost se třemi oddělenými funkcemi). Prosec průmětu a připodobnění, stvoření a znovuuspořádání je procesem nepřetržitých obětí. Svět ve svých četných podobách, lidská společnost s různými třídami a člověk s rozdílnými částmi těla jsou výsledkem rozštěpení původní jednoty, obětování Bytosti, a zánik světa nebo člověka je zas připodobněním pomocí oběti, vstřebáním rozmanitých částí do původní podoby trojdílného celku. Hymnus o Purušovi je nejstarším dokladem této indoevropské kosmogonie.

 

2. - Odpovědnost za opětovné vytváření a obětování tohoto kosmického těla nesou lidé. Je to nepřetržitý proces, který pomocí lidského duchovního poznání a úsilí (karma) obrozuje svět. Mýtus o Purušovi sděluje, co se stalo na počátku: kněží, kteří provádějí obřady, pak přijímají odpovědnost za trvání světa. Jelikož vytvořený svět je výsledkem božské oběti (jadžňa), závisí další existence na opakování této prvotní kosmogonické události.

Jak se uvádí v Purušově hymnu, původní vesmírné zákony byly ustanoveny obětí. Jakmile byl svět jednou stvořen, oběti jej neustále znovu utvářejí. Ovšem tentokrát už obřadní úkon provádějí lidé, a to bráhmani, podobní bohům, kteří se ujímají božské práce. Svrchovaná moc kněžské bráhmanské třídy je patrná ve dvou zásadních úkonech: ne bohové, nýbrž sami bráhmani uchovávají věčnou posvátnou promluvu, brahma, v podobě manter, které dohromady tvoří véd, tj. posvátné vědění. A ne bohové, nýbrž bráhmani pomocí oběti udržují svět. Tato oběť či obřadní úkon (karma) probíhá na dvou oddělených, ale navzájem spjatých stupních. První je postup celé komunity /šrauta/ ori obnovení světa, k jeho provedení je třeba 16 či 17 kněží. Druhá oběť je rodinná, domácí (grhja), kterou vykonává hospodář s rodinným knězem nebo sám. Každá védská škola rozšiřovala sútry orá oba druhy oběti, přičemž grhjasútry obecně nastoupily později než šrautasútry, avšak jejich obsah je podobný.

 

3. -Existují dvě tajemné kosmické látky – oheň a rostlina, které je třeba nalézt a obřadním úkonem učinit dostupnými. První - Agni, všeprostupující posvátný oheň – udržuje život a odhaluje vyživující soulad mezi energií kosmickou a lidskou. Druhá – Sóma – nesmrtelná posvátná rostlina, dokáže překonat život a umožňuje vhlédnout do druhého světa, říše, která není stvořena, tedy nepodléhá změně. Stejně jako Puruša jsou tyto dvě látky dělitelné, makro-mikrokosmické, ale lze je získat obřadním užitím zvláštního poznání, poznání funkčního souladu mezi božským a lidským a mezi nezjevným a zjevným. Agni je bůh dlící uvnitř posvátného živlu ohně, který sídlí v každé domácnosti a v těle všech živých tvorů. S tím, jak byla rozvíjena nauka o oběti, začal být Agni ztotožňován s Purušou, a tudíž s transcendentní duchovní podstatou obětníka. Zakládání i těch nejjednodušších ohnišť proto bylo obřadem.

 

>>> A tak tyto tři představy – vesmír definovaný jako průmět prvotně obětovaného těla Puruši, použití přesných duchovních postupů při velkém činu (karmě), obnovování světského života z vesmírných zdrojů a konečně rozpoznání, že posvátný oheň a rostlina jsou spojenci při obětním rozvrhu při v transcendentním čase a prostoru – staly se základem tisícileté tradice, která ovládala ji žní Asii až do vzniku povédského klasického hinduismu.

 

 

Rituální soustava

- agnihótra – oběti Agnimu

- išty – oběti obilných placek či máslové ovesné kaše

- Významné byly oběti předků konané každý nov, jelikož mrtví potřebovali od svých živých potomků pravidelnou potravu. Na počátku tří důležitých vesmírných přechodů – období jara, dešťů a podzimu – se konaly „čtyřměsíční“ oběti. Kromě denních, čtrnáctidenních a sezónních obřadů se konaly ještě obřad příležitostné (zvířecí oběť)

- Naprosto osobní plán obřadů se týkal životního cyklu každého člena rodiny: manželský obřad, obřad početí potomka, obřad při narození dítěte, udělení jména, první oholení hlavy, obřad zavěšení posvátné šňůry, obřad při spalování mrtvých, oběť rýžových kuliček (pinda) předkům (šráddha).

U mnoha z nich byl přítomen puróhuta čili domácí kněz, ale většinou jeho roli zastával hospodář (ahitágni). Jeho žena musela být u všech obřadů přítomná, i když recitace manter a provádění většiny obřadů bylo povinností muže.

 

- Mezi šrautové tradice patřil sómový obřad: bylo při něm potřeba několik kněží, kteří se lišili nejen svými rolemi při obřadu, ale také textem, který přednášeli. Čtyři hlavní kněží odpovídali za 4 hlavní védské samhity. Hótar neboli vzývající kněz recitoval z Rgvédu, adhvarju neboli vykonavatel celou oběť řídil a pronášel formule z určité verze Jadžurvédu, pěvec udgátar zpíval ze Sámavédu a konečně vrchní kněz bráhman, který ovládal (vidja) všechny čtyři védy, tiše naslouchal a dohlížel na celé provedení. Každý z těchto kněží mohl mít ještě 3 pomocníky, takže jich bylo celkem 16, někdy 17, kdy bráhman u zvláštních obřadů potřeboval ještě jednoho pomocníka navíc.

 

- védský šrautový rituál patří mezi nejsložitější v dějinách náboženství.

- Úvodním sómovým ritem byla vždy agništóma, pětidenní obřad se třemi ceremoniemi lisování sómy denně, který zůstal vrcholem náboženského života. Obětník (jadžmána) prošel obdobím vysvěcení (díkšá), aby se mohl ujmout úlohy obětníka sómy a zvířat. Po to následovalo dalších 6 velkých sómových rituálů, které se značně lišily podle počtu dní lisování sómy a počtu a druhu obětovaných zvířat. Mezi největší šrautové obřady patřila agničajana (stavba ohňového oltáře z pěti vrstev tisíce nebo i více obrovských cihel, často v podobě orla, který sómu ukradl z nebe a vádžapéja (sómový nápoj moci, s důrazem na Pradžápatiho posvátné číslo 17).  Od 8. st. př. o. l. existovaly oběti královské – rádžasúja neboli posvěcení krále a koňská oběť ašvamédha.

 

- Důležitým okamžikem ve védských obřadech se stala tzv. tjága, zřeknutí se: nejen hmotná obětina, ale i samotné zisky z obřadu byly přenechány vzývaným bohům. Toto pojetí se později vyvinulo v představu vzdání se plodů (phala) všech činů.

 

 

Společnost tři plus jedna

- Podle védského pohledu na svět bylo vše uspořádáno v trojicích.

- Tři varny dvojzrozenců – bráhmani, kšatrijové a vaišjové – se zrodily z Purušových úst, rukou a stehen. Podřadný čtvrtý stav – šúdrové – stojí mimo tuto trojí navzájem spjatou společnost, jsou vyloučeni z manter i obřadů a jejich vesmírným údělem je sloužit vyšším vrstvám.

 

- Představa podřadného 4. stavu, který se nepočítá, má velký význam a najdeme ji už v mnohoznačném mýtu o Purušovi. Tři čtvrtiny Puruši zůstávají při obětním seberozdělení nezjevné, jen jedna se stane ve stvořeném světě zjevnou. Mýtus tak naznačuje, že Puruša (Nejvyšší bytost, brahma, absolutno) zůstává vcelku a činem stvoření nezmenšen.

 

- Základní společnost tři plus jedna, které se poprvé objevuje v pozdějším Rgvédu, je po celou védskou dobu závazná. Hlavní varnou byli bráhmani odpovědní za šíření a používání manter, za řízení jadžní a za přijímání darů (dakšin), které tvořilo rituální zakončení oběti.

Prostřední vrstvou byli rádžanjové neboli kšatrijové, jejichž dharmou (tak jako dharmou jejich patrona noha Indry) byla obrana obyvatel před nepřáteli a démony. Tato válečnická třída byla také zdrojem politické svrchovanosti, totiž královské moci.

Vaišjové, největší část společnosti, se starali o chov zvířat, zemědělství, řemesla a obchod, o všechny činnosti, které patří do dharmy výroby.

 

- Vzhledem k přesunům přes severní Indii se Indoárjici setkávali se stovkami různých původních společností – mnohé z nich se stali součástí té jejich. V polovině 1. tisíciletí př. o. l. pak již védská civilizace nebyla jednoduchou soustavou tři plus další varny. Existovaly vlivné profesní cechy (šréni) s výrazným vlivem ve společenském uspořádání. řada těchto důležitých řemeslníků a také velké společenství rolníků pocházely ze třídy šúdrů. Existovala podrobná omezení týkající se obřadní čistoty a poskvrnění a určité práce, které se považovaly za znečisťující, prováděli příslušníci vrstev, které byly a priori nečisté. Tato „další“ varna, šúdrové, se dělila zhruba na ty, kteří byli skutečnou součástí společnosti, a na ty, kteří stáli doslova mimo, na pátou třídu později nazývanou nedotknutelní.

 

 

Upanišady a nový pohled na svět

- Většina védských škol zahrnovala do textových řad žánr „lesních knih“, áranjaky, a krátká prozaická nebo veršované díla týkající se mystických souvislostí, upanišady.

-Tyto texty některé školy upravovaly do smíšených verzí: např. Šatapathabráhmana je zakončená upanišadou Brhadáranjaka (neboli „velká“), která patří mezi nejvýznamější pozdně védské texty.

- Během několika staletí po 8. st. př. o. l. vzniklo více než tucet védských upanišad. Dohromady způsobily reformaci – přehodnocení obětního chápání světa a nové zaměření náboženských snah směrem dovnitř, ke spáse na základě vhledu a poznání spíše než v pouhém spoléhání se na obřadní úkon.

- Jejich význam dalece přesáhl védskou tradici. Tato nová vize rozšířila svůj dosah v procesu nebráhmanského i bráhmanského šíření, nalezla podporu u průbojných asketických hnutí (šramanů), ideologických soustav a osvobozovacích technik později známých jako škola jóga a sánkhja a sehrála zásadní roli při formování nových náboženských společenství, například buddhistů, džinistů a ádživiků.

 

- Spekulativní proudy v období bráhman, áranjak a upanišad vyústily v radikálně nové pojetí oběti a jejích následků. Jelikož tato interpretace vyžadovala objasnění nauk o sansáře a karmě, staly se upanišady předělem v jihoasijském myšlení.

 

- V posledních staletích 1. tis. př. o. l. vyvstala v jižní Asii poprvé zřetelná pluralita náboženských tradic, přičemž všechny měly vlastní texty, nauky i instituce. Také to, co se později stalo „klasickým“ hinduismem, vymysleli nadaní básnicí-filosofové právě v čtyřsetletém období upanišadové inspirace.

- Východiskem pro áranjaky a upanišady zůstala oběť, tak jako dříve v samhitách Jadžurvédu a Sámavédu a ve všech bráhmanách.

 

- Základem védského obětního postoje ke světu bylo vytváření světa (nezjevného Puruši-Pradápatiho) a zároveň vytváření já pro obětníka. V obřadní terminologii je tělo nebo já postaveno uprostřed ohňového oltáře, určeného k provádění šraut, označováno jako átman. Toto slovo se stalo klíčem k novému pojetí lidského osudu, kdy bylo ztotožněno s mezní skutečností, nezjevným, brahma.

 

- Čhándógja – raná upanišada – je příkladem, jak mohly upanišady zůstat zařazeny v tradičních obětních myšlenkových postupech a zároveň podnítit zrod radikálně nových nadějí. Nepopírá význam zpěvu v souvislosti s obětí k udržení světa. Brzy se však vynořuje něco nového: studium, rozjímání a zaměření na mystická spojení postupně vedou ke zlomu, totiž k rozpoznání věčného, univerzálního, absolutního já (átman) a jeho totožnosti s brahma. Shodnost átman-brahma je nejzazším poznáním, za nímž již nelze dále nic hledat. Tato upanišada také vysvětluje spojení mezi znovuzrozením lidského těla a obřadním úkonem (karma). Po smrti se duše vydává na jednu ze dvou stezek. Duše těch, kdo vykonávají obřady a činí dobré skutky, pokračují po „Stezce otců" do světa předků a pak na Měsíc, aby se staly potravou (sómou) bohů. Když už je výsledky minulých činů nemohou udržet v nebi, sestoupí v podobě deště na zem, vyrůstají jako rostliny a znovu se stanou potravou, tentokrát pro lidi a zvířata. A opět v závislosti na plodech minulých činů se požívaný stane poživatelem, v postavení požehnaném nebo tíživém, od bráhmana, kšatrije či vaišje až po znovuzrození jako čandála (nejhorší vyvrženec, za šúdry) nebo jako pes či prase. Naopak duše těch, co znají – ne rituály, nýbrž nezničitelný átman – kráčejí po stezce bohů k brahma a k nesmrtelnosti. Nevracejí se; dospěli k mókše, vysvobození z koloběhu znovuzrozování. Poznání totožnosti átmanu a brahma vítězí nad znalostí rituálu k obnovení světa.

 

- Upanišady také znovu uvádějí bohy do středu indického náboženského života. Ovšem v pozdějších upanišadách se objevují teistické, dokonce sektářské tendence, dochází k odvratu od Puruši a totožnosti átmanu a brahma a obratu k Íšvarovi, pánu, který si zaslouží být předmětem rozjímání a chvály.

 

- Vedle objasnění sansáry, rozšířené definice karmy, znitěrnění oběti, důrazu na jógické techniky a znovuzavedení teismu přinesly upanišady i několik dalších změn. Jako nauky se mohly šířit otevřeněji – především sice mezi bráhmany a muži, ale ne výhradně. Přístup ke vzdělání přestal být právem, se kterým se člověk musel narodit.

 

- Konečně lze též říct, že i žánr sám byl inovací, jelikož povédské „upanišady“ vznikaly i v následujících staletích, jejich konečný počet přesáhl stovky.

>>> Většina důležitých proměn v náboženství Indie v klasické době neboli v době eposů a v následujících obdobích středověku a novověku částečně nebo podstatně vyhází z upanišad, počínaje všeobjímajícími tématy oddanosti /bhakti/, přes tantrické tradice s tajnými pokusy o nastolení božské oboupohlavnosti a filosofické školy advaity védatny, rozvinuté Šankarou, Rámánudžou a jejich následovníky konče.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář